Říká se, že děti si samy vybírají své rodiče, protože potřebují projít určitou cestou, něco se naučit, zvládnout, zažít. Jestli tomu věříme nebo ne, mně je jedno jasné. Mé děti přišly, aby daly pěknou lekci mně, teda několik. A díky za to!

Do mateřství jsem hupla s pěkným syndromem vyhoření z korporátu. Všechno to začalo pozitivním těhotenským testem, obrovskou radostí a neuvěřitelnou touhou nastudovat vše dostupné o tom, jak být perfektní mámou, která nedělá chyby. 

Po všech knížkách a kurzech o těhotenství a porodu (které mi otočily vesmír vzhůru nohama a najednou jsem už nechtěla porodit s epidurálem a vrátit se po 6 měsících do svého manažerského křesla), jsem se pustila do výchovných titulů.

Koncept kontinua a svobodná výchova k samostatnosti, Nevýchovaa partnerský přístup, Naomi Aldort a její říkání ANO, kojení na požádání, nošení v šátku, společné spaní, BLW stravování, masáže, plavání, cvičení, Montessori pomůcky a hračky…

První dítě: jako podle návodu

Teorie načtená, plán stanoven, strategie zvolena a jdeme na to! Téměř všechno jde hladce. Ideální matka s ideálním dítětem.

Nádhera. Jsem na sebe pyšná a na mámy, co to nedávají, se dívám povýšeně. Pořád hledám další důležité informace, abych své dítě o něco neochudila nebo jej něčím nepoznačila na celý život.

Baví mě to, veškerý zbylý čas věnuji pouze tomu, co se týká dítěte, kamarády moc nevidím a začínám na poloviční úvazek pracovat, protože mě v práci potřebují. To zvládnu! Jsem perfektní máma, musím to zvládnout! A nene, pomoc nepotřebuji. 

Druhé dítě: totální katastrofa…

Startujeme opět s nadšením. Zkoušíme to samé. Ale co se to děje? Jak to, že nefunguje? Pláč, kňourání, neklid, nespokojenost, nespaní v noci, přes den…

Proč to dítě nespolupracuje? Proč to nevychází podle plánu? Vždyť dělám to nejlepší, co můžu? Dávám mu všechno! Proč u kojení tak vyvádí? A proč se chce v noci kojit každou hodinu? Proč se mu nelíbí v šátku?

Jsem unavená, dávám ze sebe 150% a stále nějaký problém? Co víc ještě chce???

Jenom přežít!

Pomoc nutně potřebuji. Kojení a nošení začínám nesnášet. Vůbec to nezvládám. Mám pocit, že svůj život trávím uklidňováním a uspáváním dítěte, které nikdy nespí. Jsem frustrovaná, vzteklá a mám obrovské kruhy pod očima.

Na Montessori pomůcky kašlu, Koncept kontinua už ani nepamatuji o čem byl, Naomi Aldort mám chuť zaškrtit a hlas Katky z Nevýchovy už dávno přehlušil neustálý pláč mé dcery… Chci jenom přežít! Mámy, jak já vás už chápu!!! 

K neklidu a nespavosti mladší dcery se přidává žárlivost a agresivita starší. Super. Od dětství neumím pracovat s agresivitou jiných lidí, a to mě paradoxně pěkně štve!

Něco musím změnit… v sobě

Končím v nemocnici na kapačkách a přemýšlím, kde nastala chyba. Mám v sobě velký vztek. Děti miluji, dávám jim všechno, ale nefunguje to. Musím něco změnit. Začínám pátrat… 

Uběhl nějaký čas, potkala jsem spoustu moudrých žen, použila spoustu léčivých olejů i doteků, poslechla si a přečetla informace, které mi otevřely oči (více informací najdete zde).

A dnes svým dětem a okolnostem děkuji za několik lekcí:

Lekce perfekcionismu: Obraz ideální matky poskládaný z kurzů a knížek pohřbil moje pravé já do sklepa tři patra pod zemí, ze kterého občas hlasitě vyskočí. Všechny ty informace mě velmi obohatily a pomohly pochopit dětskou duši, ale teď se s nimi snažím pracovat tak, aby přinášely radost a neničily mě. 

Lekce vnitřního dítěte: Malá Janička, která chce vše dělat bez chyby a vše samozřejmě zvládne sama, se dlouho nevzdávala, až vyčerpáním padla. Moje vnitřní dítě a jeho houževnatost mi často pomohly, ale teď s ním mám zcela nový zdravější vztah. 

Lekce stanovování hranic: Tomu jsem dlouho (navzdory všem knížkám a kurzům) správně nerozuměla a tápala jsem mezi tím, co je dobré a špatné. Kdy mám věci nechat plynout a kdy zasáhnout. Což děti hned vycítí… Dnes už na to mám vlastní recept a cítím se mnohem jistější.

Lekce plánování: Měla jsem vždy skvělý plán, už jsem ho viděla v živých barvách, a tak u mě každá odchylka způsobila velké rozčarování. Teď se učím věci nechat plynout a je to pro mě velmi náročné, ale zároveň osvobozující.

Lekce zrcadlení: Děti nám nejlíp zrcadlí nás, naše pocity, naše životy, naše vztahy… Jejich emocemi i nemocemi. A je důležité si uvědomit, že situaci, emoci či stav spoluvytváříme.

Zamyslely jste se někdy nad tím, jaké lekce daly nebo dávají děti vám? Co vás přišly naučit? Od čeho vás chtějí osvobodit či vyléčit? Jedním z dobrých vodítek je právě to, co vás na nich nejvíc štve. Nebo – jak doporučuje Naomi Aldort – naslouchejme tomu, co jim říkáme (vyčítáme), protože v realitě to platí právě o nás.